V nemocnici...

 

Konečně přišel doktor, s ním i Jurij. Sdělil mi, že mám sundat stříbro, že proběhne malý zákrok a zítra mě odvezou do hotelu. Operace. To přece nemůžou. Mně nic není.

Přišli asi tři muži, měla jsem pospíchat , protože sál už byl údajně připraven.

Operační stůl byl jak ze starého autobusu, všude špína, plášť měl jen jeden. Potom mě uspali.

Ráno jsem se vzbudila s obrovskou jizvou na břiše a vypadalo to jako kdyby mě šili drátem. Byla jsem v šoku.

Kolem poledne jsem dostala vodu, jogurt a toust. Jen jsem pila. Byla tam sestra, jmenovala se Širin.

Vždy tam byla jen přes den a v noci tam zbyli jen desetiletí a patnáctiletí výrostci, co přes den uklízeli a v noci se dívali na televizi.

Pak se rozlétly dveře a dovnitř napochodovaly dvě tlusté muslimky obalené ranci, rozebraly si křeslo naproti a uložily se k spánku.

Měla jsem strach. Dlouho mi trvalo, než jsem usnula.

Když jsem se

Probudily mě až ruce, to jedna z nich mě celou osahávala jestli něco u sebe nemám. Dívali se i pod polštář. Bylo to hrozné.

Druhý den se stavila delegátka s panem Novákem, který mi v rychlosti přinesl pár věci, zbytek veze zpátky do Čech. Přinesl mi boty, košili, peníze, MP3, kreditní kartu a dolary.

Další den odletěl beze mě.

Najednou se objevil doktor Jurij a řekl mi, že mě přestěhují do hotelu, kde počkám na další let. Prý už jsem v pořádku.

Bylo to divné.

Zanedlouho už jsem ale seděla v hotelu. Za půl hodiny přijela delegátka, že mě musí přesunout do jíného hotelu, kvůli vodě. Měla jsem šílené bolesti, ale zvedla se a toužila po odpočinku.

V novém hotelu – jsem dostala pokoj 207. Jedla jsem jen málo. Hlavně pila. Hrozně mě to bolelo. Došlo mi obvazivo, sama jsem si musela dojít do lékárny a něco si koupit – včetně desinfekce.

Letadlo mi mělo odlétat za dva dny. Byl to let s přestupem v Káhiře a 7.hodinovým čekáním ve Vídni. To jsem nemohla ve svém stavu zvládnout, proto jsem volala na pojišťovnu, kde mi řekli, že nic jiného nemají, abych byla ráda, že pojedu.

Druhý den mi začalo být moc zle. Dostala jsem tak hrozné křeče do břicha, že se to nedalo vydržet.  

 

Zavolala jsem delegátce. Přijela a vzala mě zase do té nemocnice. Bylo mi to v tu chvíli úplně jedno..jaké jsem měla bolesti.

Tam mě položili po někom na postel a dávali mi kapačku. Byl tam nový doktor. Řekl delegátce, že to budé dobré a léky, které mi dal prý brzy zaberou.

Odvezli mě tedy opět na hotel, kde jsem se po dvou hodinách začala dusit.

Našel mě na chodbě jeden z místníchh. Recepce zavolala sanitu a odvezli mě znovu. V nemocnici mě ten nový doktor řekl, že se to nepovedlo a musí zase operovat. Nepamatuji se komu, ale někomu jsem se tenkrát dovolala a prosila o pomoc...

Operaci jsem odmítla a usnula. V jednu hodinu v nocimě vzbudil ruch. Okolo mě stáli lidé. Něco mi píchli. Já veděla, slyšela, ale nemohla jsem se hýbat. Pak mě napadlo...ORGÁNY. Oni mě mají na orgány!!!

Odvezli mě na operační sál, kde byl opět někdo jiný. Všichni byli ve svetrech, měli jen rukavice. Pak jsem se probudila a nastalo peklo. Celé břicho mi hnisalo. Buď mě hlídali dva malí kluci nebo sestra Širin. Neustále mi píchali nové kapačky, flexily tam uměli píchat i ti kluci. Do kapaček zapíchávali různé injekce a ani mi neřekli na co jsou. Po druhé operaci mi sebrali moje léky. Taky se začali úplně jinak chovat. Jako kdyby mě měli udržet do určité hodiny naživu a pak šup na směťák..řekla jsem tomu doktorovi, že mám sepsi, že to znám, že mi vše hnisá. Vysmáli se mi a zakázali pít.

Dali nade mě ceduli, že mi nikdo nesmí nic podat, to už jsem měla přes 40 stupňů horečku. Byl večer, ti kluci se vyděsili a zavolali doktora, který nakonec po dlouhém přemlouvání vylezl z postele a dorazil do nemocnice. Stolice mi vylézala břichem. S ní i hnis. Obložili mě ledem, naložili na takový kovový pitevní vozík a dovezli do místnosti – vypadala jako koupelna. Přišli tři chlapi a drželi mě. Doktor mě polil něčím z kanystru, vzal nůž a začalo peklo. Za úplného vědomí mi vždy naříznul někde břicho a mačkal všechnu tu špínu a hnis ven. Nemohla jsem ani křičet. Nikdo si neumí představit tu bolest. Chtěla jsem jen rychle umřít. Moc umřít. Nevím jak dlouho to trvalo, myslím, že jsem několikrát ztratila vědomí. Pak mě zase polili a odvezli na pokoj. Ráno přišel ten majitel nemocnice a začal hrozně křičet. Celý den jsem měla horečky a ležela pořád v ledu. Doktoři už nepřišli. Mezi tím volala občas pojišťovna. Co jsem jim měla říci? Že mě řežou zaživa a že mě zabijí???Nemělo to cenu. Veškerá komunikace byla zbytečná.

Pak volala ambasáda. Paní Dobiášová. Té jediné jsem vše řekla tak, jak to bylo.

 

Jednoho rána se mi přitížilo a začala jsem křičet. V nemocnici ale nikdo nebyl. Jen ti malí kluci. Pak jsem cítila tlak, odkryla se a celá jizva praskla a stříkala mi z břicha stolice, krev, ..hnis..

Ti malí kluci začali křičet. Já v tu chvíli myslela na jediné – takhle vypadá smrt. Teď zemřu.

Svezla jsem se na zem, ruce přitisknuté k břichu. Cítila jsem střeva. Svá vlastní střeva...

Když jsem se probrala na posteli, byla jsem v naprosté letargii. Odevzdaná, apatická. Přála jsem si jen zemřít..

Jela jsem na další operaci s tím, že mi udělají vývod, kdyby tam někde bylo něco ostrého a já měla dost sil – zabila bych se. Kromě telefonu mi vše sebrali. Nechali mi ho, aby to na pojišťovně nebylo příliš nápadné a také se s ním rádi fotili. Zanedlouho mi ho stejně zablokovali.

Po této operaci jsem byla převezena do veliké místnosti, kde byla přes den Širín. V noci mládež a lidé z ulice. Moc jsem už ale nevnímala..jen jsem měla žízeň, jedla jsem ze začátku led z lednice, pak už to nešlo. Nemohla jsem se hýbat. Jednou večer přišel mladík, otočil mě na břicho, začal do mě bušit. Mlátil mě do zad.

Měla jsem strach a nevěděla co se děje. Jen křičel a mlátil mě.

Pak mě otočil zase zpět. Měla jsem podlitiny ještě doma. Poté mi oznámili, že pro mě přiletí letadlo – to mi dala vědět i ambasáda a pojišťovna. 

 

 

Pamatuji si, že jsem ten den mluvila se svou maminkou a dcerou. Dodávali mi sílu bojovat.

Přesto jsem, ale v žádné letadlo nevěřila. Protože pojišťovna pořád něco slibovala a pak nic. Nevěřila jsem už ničemu. Dny ubíhali, přes den horka a v noci mi bylo chladno.

Skoro každý den ke mně přišli dva někdy tři muži. Přinesli něco v Arabštině a chtěli to podepsat. Myslím, že bych si podepsala i ortel smrti, takž jsem vždy jen podepsala a se strachem dál jen mlčky ležela.

Jednou večer, když mě přišla Širin převlékat, chtěla jsem, aby mi vyměnila sáček na střevech. Řekla, že jiný nemají. Že ho vysype. Z břicha jsem viděla jen ten sáček a přišlo mi, že tam mám nějak moc střev. U nás se takové vývody nedělají. Bála jsem se.

Převlékali mě pouze tehdy, když jsem byla celá od krve nebo hnisu. Jinak jsem v tom ležela pořád. Dokonce si půjčili moji voňavku a stříkali to u injekcí místo desinfekce.

Širín mi řekla, že druhý den přiletí letadlo. Nevěřila jsem, ale druhý den ráno se stal zázrak. Převezli mě na čisou postel, oblékli a přišli doktoři v bílých pláštích.

Najednou všechno vypadalo úplně jinak. Divadlo...