Z pohledu mé dcery..
Šla jsem k sousedce, když v tom mi zazvonil telefon. Byla to maminčina kamarádka a řekla mi, že maminka je na operaci, ale ať se nebojím. Není to prý nic vážného.
Ihned jsem se otočila a utíkala domů.
V té době jsem měla doma malé miminko a moji starou babičku, která umírala na rakovinu. Bylo to těžké období.
Začala jsem okamžitě volat. Na pojišťovnu, do cestovní kanceláře, na ambasádu. Bylo to přibližně deset telefonátů denně, možná i víc.
Neustále jsem se domáhala odpovědí. Co se stalo? Jak je na tom maminka? Kdy se vrátí?
Z počátku bylo vše v pořádku. Až do té doby, než jsem se dozvěděla, že maminku operovali znovu, že nemá hygienické potřeby, nemá překladatele, má strach a neví co se s ní děje. Říkala mi, že má bolesti a že tam určitě zemře.
Pak najednou přestala volat. Telefon měla vypnutý. Tři dny jsem volala všude možně a na pojišťovně mi dokola tvrdili, že maminka spí. Volala jsem dokonce i přímo do Egyptské nemocnice. Dožadovala jsem se v angličtině toho, aby mi ji dali k telefonu. Dokonce to pak udělali a já se dozvěděla, že jí vzali telefon a operovali ji po třetí - i když s tím nesouhlasila. Dozvěděla jsem se, v jakém je stavu a ihned uvědomila pojišťovnu. Dlouho se to řešilo - pořád jen - my Vám zavoláme...Nikdy. Já jsem musela pokaždé volat.
Pak jsem mluvila s lékařkou od pojišťovny. Ta mi řekla, že maminka je opravdu v moc špatném stavu a že mi v tomto případě pojišťovna uhradí tři dny v Egyptě i s letenkou, abych se s ní mohla jet rozloučit, protože to vypadá, že tam zemře.
Nevěřila jsem tomu, co mi říká.
Kojila jsem ještě svého syna, doma mi umírala babička a já se měla jet rozloučit s maminkou. Přijet za ní do cizí země, říct jí - ahoj, měla jsem tě ráda, děkuju ti za všechno a sbohem - a pak nasednout do letadla - nechat tam maminku ve vší té bolesti a se strachem a bez vysvětlení odjet? Nemohla jsem udělat nic jiného než souhlasit, ale přesvědčovala jsem sama sebe, že tam s ní zůstanu. že mě nikdo domů nedostane. Nenechám jí tam.
Den před odjezdem jsem volala do pojišťovny a zmínila se o možnosti převozu pacienta z cizí země speciálním letounem. Chovali se, jako by o tom nevěděli. Připadala jsem si, jako když jim říkám co mají dělat. Bylo to hrozné.
Nakonec po dlouhých poradách - oznámili, že tedy maminku převezou, ale že je její stav kritický a je tady velká pravděpodobnost, že převoz nepřežije. Když to ale porovnají s tím, v Egyptě zůstat - riziko je menší.
Maminku tedy převezli. Jak to bylo dál...o tom píše sama.
Bylo to nejtěžší období v mém životě a nikdy bych to nezvládla, nebýt mého muže. Ve všem mě podpořil, pomohl mi, stál při mně a nebylo jediné chvíle, kdy bych se o něj nemohla opřít. Jsem mu za to nesmírně vděčná a vážím si ho za to.
Maminky dovolená ve mně bude do konce života vzbuzovat hromadu nepříjemných pocitů. Nenávidím Egypt. Při pohledu na poušť, pyramidy nebo cokoliv co má spojitost s touto zemí - se mi zvedá žaludek a mám vztek.
Změnilo to maminku. Je z ní teď jiná žena. Má celoživotní trauma. To je to jediné, co jí zbylo.