Nepovedená operace
Už jako pětiletou mě operovali kvůli ledvinám. Musela jsem tomu přizpůsobit styl života. Přesto jsem ale nakonec běhala orientační běhy a závodně střílela. Také cestovala. Sice jen po České republice, ale nevadilo mi to. Jen jsem tajně snila o tom, že jednou navštívím Egypt.
Ve dvaceti letech jsem se vdala a měla dvě děti. Vzhledem k tomu, že se lékaři báli toho, že by můj zdravotní stav nevydržel další dítě, poslali mě na podvázání vaječníků. Operace se zřejmě nepovedla, ale pustili mě domů.
Doma jsem měla nesmírné bolesti. Stolice ze mě šla předem včetně kve a hnisu. Šla jsem tedy urychleně k lékaři. Ten mě ale vyhodil, že to není možné. Ještě týden jsem vydržela. Pak jsem se probrala na chirurgii. Bylo mi sděleno – tak nějak opatrně, - že mi omylem prořízli střeva a dělohu.
Nechali si mě v nemocnici. Řekli mi, že jestli nemám hlídání – dají mi děti do dětského domova. Bylo mi 21 let. Za plentou jsem slyšela, jak mým příbuzným říkají, že se s ničím takovým nesetkali. Že už mám uvnitř těla píštěle. Zárove%n mi sdělili, ať to nikde neříkám. Pohrozili mi tím, že bych měla velké problémy. Bylo to za totality, stalo se to v Děčíně a já měla obrovský strach o děti.
S manželem jsem v té době nemohla počítat. Věnoval se muzice. Rodina ho přestávala zajímat.
Už mě nepustili domů. Byla jsem ubytována v místnosti, která sloužila jako sklad. Tam mi bylo řečeno, že podstoupím pár operací a udělají mi vývod dokud se píštěle nezahojí. Ležela jsem tam skoro dva roky. Pan primář Slezáček – přes to, že to nezavinil – mě zachránil.
I když všichni tvrdili, že zemřu.
V té době jsem se nemohla soudit s lékaři. Bylo mi dáno najevo, že bych taky mohla přijít o děti a mít jiné problémy.