Můj život poté..
Manžel od nás odešel. Zbyly mi jen moje děti, kupa jizev, bolesti jak fyzické tak na srdci. Dostala jsem invalidní důchod, ale protože jsem neměla odpracované roky, byl malý. Dvacet let jsem se pak snažila prakticky bez alimentů vychovat děti. Musela jsem pracovat na černo. Často jsem měla i tři práce, protože na černo v té době byly malé platy.
Dokonce jsem v té době začala i pít, abych víc vydržela – opak byl pravdou – mé nemocné tělo alkohol neakceptovalo a já na tom byla ještě hůř. Zkusila jsem i léčebnu u pana docenta Skály, ten mi řekl, že alkoholik nejsem, že chyba je jinde a také ji našel. Mqla jsem vrozenou Epilepsii.
Nyní beru léky na Epilepsii, alkoholu jsem se několik let nedotkla, nekouřím.
Obě děti vystudovali a nyní pracují. Jejich výchova pro mě ale byla občas tak moc finančně náročná, že jsem si vzala dohromady dvě půjčky. Nezvládala jsem to – byt, děti, škola, ….Proto mi tato finanční výpomoc tenkrát pomohla.
Pracovala jsem roky jako prodavačka, kuchařka, barmanka, jeden čas i jako účetní. Udělala jsem si kurz i na počítače a pedikúru. Vystudovala jsem Střední Zemědělskou škkolu, která mi po revoluci byla k ničemu.
Poté, co se mi prokázala silná Epilepsie – mě už ale skoro nikde vzít něchtěli.
Proto jsem dělala, co se dalo.
Když se děti rozprchli a já zůstala sama, našetřila jsem si vždy nějakou tu korunu a za to pak někam odjela. Projela jsem Tuniskou poušť, kus Alžíru a Libie.